Historie Siberian husky
Každý ví, že sibiřský husky pochází ze Sibiře. Ale samozřejmě tam tito psi nebyli objeveni jen tak divoce pobíhající. Sibiřan pochází z čisté a velmi historické linie, staré pravděpodobně více než 4000 let. Sibiřská rasa byla vyšlechtěna starým sibiřským loveckým národem Čukčů. Čukčové jsou semi-nomadský, tedy polokočovný národ lovící soby a žijící na severo-východě Sibiře. V současnosti mají kolem 16 000 obyvatel, ale historické prameny poukazují na to, že jich v minulosti bylo mnohem více.
Před 3000 lety, kdy se prudce změnilo podnebí a sobi se přestěhovali daleko na sever za potravou, museli je s celými rodinami následovat i na sobech závislí Čukčové. V této době museli Čukčové bojovat s Eskymáky o vládu nad Beringovou úžinou. Protože prohráli, byli donuceni odejít ještě dál do vnitrozemí, daleko od moří bohatých na tuleně. Právě v této těžké době se sibiřani skvěle osvědčili a připsali si tahání saní na seznam svých kvalit. Byli oceňováni natolik, že na saních, které táhli, směli jet pouze děti nebo lidé staří a nemocní. Čukčové si později soby ochočili, protože pasení sobů bylo mnohem pohodlnější a jednodušší, než jejich lov. A protože Čukčové nyní používali ochočené soby na tahání těžkých břemen, soustředili se při výchově psů více na jejich rychlost, vytrvalost a bystrost, než na pouhou sílu. Vyplatilo se to. Žádná jiná čistokrevná rasa na světě neutáhne lehké břemeno tak rychle a tak daleko jako SH i při menších dávkách žrádla.
Existují názory, že původně měli Čukčové dvě rasy psů, jedna byla určena na tahání saní a druhá na hlídání pasoucích se sobů. Jiní se domnívají, že dřívější SH uměli obojí. V současné době se ale sibiřani používají pouze k tahu, i když jim zůstal velmi silný lovecký pud.
Čukčové zapřahali husky do saní třemi způsoby, které závisely na terénu, podnebí a váze nákladu. Pokud byl náklad lehký, zapřahali Čukčové psy do řady za sebou.V případě, že byli saně těžší, zapřahali v řadě po dvojicích. A když bylo třeba zdolat terén s ledovcovými štěrbinami, zápřah byl proveden do tzv. vějíře, kdy byl každý pes jednotlivě připoután k saním. Tento způsob zápřahu zajišťoval bezpečnost před pádem celého spřežení do průrvy a dodnes se v arktických zemích používá. K výrobě saní byly používány velrybí kosti nebo naplavené dřevo. Na samotné sanice bylo nejlepší použít dřevo ze stromu ořešáku, které patřilo k nejtvrdším. Před cestou Čukčové namáčeli sanice do vody a nechávali je zmrznout. Tento proces byl několikrát opakován tak, aby byla nakonec sanice pokryta několika vrstvami tenkého ledu, který lehce klouzal po sněhu. Samotný koš byl připraven z kůží a celé saně byly svázány surovou kůží a šlachami, která dávaly saním flexibilitu a pevnost.
Čukčové nechávali bez kastrace pouze leadra smečky. Zbylí psi byli všichni vykastrováni, protože bylo jednodušší je vytrénovat a v mrazivém podnebí si lépe udržovali svoji váhu. Pouze ti nejlepší jedinci s prověřeným tahacím a vůdčím instinktem byli používáni k chovu. Štěňata byla vybírána a vychovávána výhradně ženami. Tento ženský vliv hrál pravděpodobně důležitou roli v chování sibiřana, který se stal členem rodiny, ale zároveň zodpovědným saňovým psem. Štěňata se učila tahat již jako několikaměsíční a saňový pes pracoval v průměru 7 let.
Čukčové byli vždy trnem v oku Rusům a to ještě předtím, než převzali vládu komunisté. Nejdříve se v roce 1700 odmítli (jako ostatní sibiřské národy) podrobit Rusům, kteří chtěli mít pod kontrolou veškerý trh s kožešinami. I když s Rusy mnohokrát prohráli, odmítli se vzdát a raději přesídlili ještě dále a nebo se usadili na ledovci a nechali se unášet mořskými proudy. Roku 1742 si Rusové najali Kozáky a vyhlásili Čukčům otevřenou válku s tím, že zabijí každého muže a ženu a jejich děti roztrousí po celé Sibiři, aby tak byl jejich národ zcela vyhlazen. Kozáci však nebyli většinou schopni Čukče najít. Až ruský generál Pavlutskij prohlásil, že si s Čukči poradí. Naštěstí se v neuvěřitelně hloupém manévru nechal s celou svou armádou Čukči zajmout v úzké soutězce. Vojáci nejdříve přišli o zbraně a potom i o život. Rusové si konečně uvědomili, že bude chytřejší nechat Čukče na pokoji a tak oznámili, že země Čukčů byla dobyta a tím vše skončilo. Ale Čukče názory Rusů vůbec nezajímaly. Ve smlouvě z roku 1837 je totiž napsáno, že žádný Rus nesmí vstoupit na jejich území a že Čukčové jsou osvobozeni od placení jakýchkoli daní.
Během vrcholného období Stalinovy vlády v roce 1930 se komunisté, nespokojení s výsledky znárodňování ruského průmyslu, rozhodli jít po psech. Chtěli se zbavit všeho, co připomínalo tradiční ne-sovětskou kulturu, což zahrnovalo i původní domorodá psí plemena. Rozhodli se, že saňoví psi patří do minulosti a že by měli být nahrazeni moderními motorovými prostředky. Tento názor zastávali do té doby, než v zemi Čukčů uvízli se svými moderními stroji ve sněhu. V tu chvíli i komunisté uznali, že psi jsou alespoň z ekonomického hlediska stále potřební. Ale místo toho, aby nechali Čukče a ostatní národy v klidu chovat psy, kteří nejlépe vyhovovali jejich podmínkám, Sověti se rozhodli reorganizovat desítky existujících severských plemen do čtyř fiktivních skupin: saňoví psi, pastevečtí psi (určení k pasení sobů), lovečtí psi pro vysokou zvěř a lovečtí psi pro malá zvířata. Neexistují však žádné doklady o tom, že by se tímto rozdělením Čukčové nějak zabývali.
V roce 1947 měli Rusové druhý reorganizační záchvat. Sovětský kongres, který asi neměl nic jiného na práci, rozhodl, že nejsou zapotřebí vůbec žádní saňoví ani pastevečtí psi a přeorganizoval lovecké psy do čtyř nových podskupin. Pes, kterého nyní nazýváme sibiřský husky, byl vynechán ze všech těchto reorganizací. Sověti, ve své "neskonalé moudrosti", rozhodli, že tito psi jsou moc malí na to, aby něco utáhli, ačkoliv tahali saně již několik tisíc let po celé Sibiři.
Sibiřani byli opravdu vzhledově menší než ostatní arktické rasy, dosahovali maximální váhy 50 liber, a proto jimi Rusové opovrhovali. Čukčové si z toho ale nic nedělali. Věděli, že nic nemůže nahradit jejich psy při cestovaní na dlouhé vzdálenosti. Když Čukčové potřebovali více síly, jednoduše zapřahli více psů. A díky vynikajícím vlastnostem tohoto plemene, i 18-20 psů mohlo být zapřaženo k jediným saním. A to bez jakéhokoli konfliktu mezi nimi. Tento druh spolupráce jednoduše nebyl možný u ostatních - více výbušných /temperamentních severských plemen. Vedle toho měl sibiřský husky i jiné výhody, na rozdíl od ostatních severských plemen. Např. se Čukčové nebáli o bezpečnost svých dětí, vyrůstajících spolu se psy, kteří byli vlastně členy jejich rodin. Běhali také rychleji na delší vzdálenosti při menších dávkách žrádla než jakékoli jiné plemeno na světě. A to platí pro sibiřské husky dodnes.
V roce 1909 se v Nome ukázal ruský obchodník s kožešinami William Goosak se svými devíti sibiřskými husky, aby se zúčastnil závodu All Alaska Sweepstakes Race. Tento známý závod se poprvé jel o rok dříve po 408 mil dlouhé trati z Nome do Candle, kde závodníci projížděli lesy, tundrou, příkrými svahy a ledovci za jakéhokoli počasí. Za 1.místo vítěz obdržel 10 000$ a to byla v roce 1909 hromada peněz, pro kterou stálo zato jet 408mílový závod.
V té době bylo na Aljašce pouze pár lidí, kteří již někdy viděli sibiřany, i když bylo všude kolem mnoho jiných psů. Drsní obyvatelé Aljašky nebyli z nově příchozího Goosaka nadšeni. Většina z nich se ušklíbala nad tím, že by tito hubení 50-ti libroví sibiřani měli být rovným soupeřem pro těžké zápasníky ostatních severských plemen, kteří proti nim stáli. Huskouni se jim prostě zdáli moc jemní a krátkonozí. Lidé z Nome tak radostně přejmenovali huskouny na "sibiřské krysy". Bezestrachu, si Goosak najmul mushera Louise Thrustrupa, aby řídil jeho tým. Thrustrup nakonec skončil na 3.místě při pravděpodobnosti 100:1. Je pravděpodobné, že by zvítězil, kdyby neudělal vážnou taktickou chybu a nechal své psy v jedné chvíli pořádně odpočinout. Mluvilo se o zkorumpování závodu, ale nikdy se nic nepotvrdilo. Nakonec - pokud by někdo chtěl závod zkorumpovat, udělal by to tak, aby vyhrál. Vlastně bylo dobře, že sibiřani tenkrát nevyhráli. Bylo totiž prokázáno, že by díky tomu Bank of Alaska zbankrotovala, vzhledem k množství sázek, které byly proti nim vsazeny.
Na závody se tenkrát přijel podívat i mladý skotský obchodník Fox Maule Ramsay, který byl velmi nadšen z výkonu sibiřanů. Do Aljašky původně přijel se zájmem o těžařství, ale místo toho byl zaujat sibiřany tak, že si najal loď a odplul na Sibiř, kde si koupil 60 nejlepších psů, jaké našel. V roce 1910 se Ramsay zúčastnil závodu All Alaska Sweepstakes Race ne s jedním, ale se třemi týmy, které se umístily na 1. a 2. místě. Najednou všichni mluvili s obdivem o těchto malých psech s velkým srdcem.
Mezi nejslavnější jména v historii sibiřského husky patří jméno Leonharda Seppaly. Seppala se narodil v norské rybářské vesnici 250 mil za polárním kruhem a byl přivyklý na tuhé zimy. Když v roce 1914 emigroval do Ameriky, přirozeně si vybral Aljašku za svůj nový domov. Nejdříve začal pracovat na zlatonosných polích, později převážel různé náklady psím spřežením, ale nakonec v něm také zvitezila chuť závodit.
První psy si Seppala koupil od jistého Jafeta Lindeberga. Lindeberg měl původně v plánu prodat tyto mladé závodní huskouny známému norskému dobrodruhovi Ronaldu Amundsenovi, který se s nimi chtěl dostat k Pólu. Protože však propukla 1. sv.válka, Amundsen musel od svého nápadu upustit. Seppala jel se svým novým týmem v roce 1914 závod All Alaska Sweepstakes Race, byl ale tvrdě poražen. Ztratil se ve sněhové vánici a jen tak tak se vyhnul hluboké propasti. Od jisté tragédie ho zachránila okamžitá reakce jeho sibiřského leadra Surggena. Seppala se nenechal touto nepříjemnou zkušeností zastrašit a rozhodl se, že to za rok zkusí znovu.
Seppala rozjel skvělou závodní kariéru se svými sibiřany, kdy vyhrál závod All Alaska Sweepstakes Race v roce 1915, 1916 a 1917 (závod byl zastaven, když Spojené Státy vstoupily do 1.sv.v.). Seppala vyhrával závody nejenom na Aljašce, ale také v Nové Anglii a po celém východním pobřeží Spojených Států. Seppala předvedl, že husky mají schopnost závodit na všech vzdálenostech, nejenom na maratonech. Dnes sibiřané vynikají v midových-středně dlouhých závodech na 30-60 mil.
Seppala vyhrával tak často, že byl nazýván "Supermanem" a byl nařčen z "hypnotizování" svých soupeřů. Ale nikdy, za celou svou závodní kariéru, Seppala neuhodil psy ve svém týmu. Pouze jednou musel prásknout bičem, když potřeboval, aby se psi rychle zvedli po velmi krátké pauze. Dnes je proti pravidlům, aby musheři používali biče na oficiálních závodech psích spřežení.
Největší počin Leonharda Seppaly neměl nic společného se psími závody. Psal se leden 1925. Prudká epidemie záškrtu postihla městečko Nome na Aljašce, kde dvě inuitské děti již na nemoc zemřely. Panovala zde veliká obava, že rodilí obyvatelé, kteří proti této nemoci nemají žádné obranné látky, úplně vymřou, pokud nepřijde okamžitá pomoc. Malá zásobička 6 let starého séra již byla spotřebována a nejbližší dostupná vakcína byla v Anchorage, skoro 1000 mil daleko. Aljašská dráha ji mohla dopravit nejblíže do Nenany, ale Nenana byla stále 658 mil vzdálená od ledem pokrytého Nome. Na Aljašce se v té době nacházela pouze tři letadla a to až ve Fairbanks. A jediní tři lidé, kteří uměli pilotovat, trávili velmi rozumně zimní sezónu jinde. I když se nakonec našli tři amatérští piloti, kteří se statečně nabídli, že poletí pro protizáškrtové sérum do Anchorage a potom do Nome, silný vítr a zuřící sněhová bouře přiměla vyšší instance, aby zkusily tradičnější způsob dopravy. Úřady se bály letecké havárie, kde jim ani tolik nešlo o životy pilotů jako o to, že by bylo zničeno "vzácné sérum".
Pouze huskounci mohou pomoci. 20ti librový balíček s protizáškrtovým sérem, zásoba 300 000 jednotek, byla štafetou psích spřežení dopravena z Nenany do Nome. Pod schopným vedením Leonharda Seppaly bylo vybráno 20 zkušených musherů a přes 100 psů pro tuto vyčerpávající cestu. Mezi mushery patřili např.Wild Bill Shannon, Tommy Patsy, Myles Gonangnan nebo Jack Screw. Aby bylo vše ještě více komplikovanější, musheři museli pravidelně zastavovat, aby vakcína nezmrzla. Nikdo totiž nevěděl, jestli sérum bude po rozmražení stále funkční. Balíček byl v saních obalen sobí kůží, přikrývkami a plachtovinou, aby byl co nejlépe izolován od mrazu.
Nad očekávání rychle urazili psi 658 mil za pět a půl dne. Běželi ve vánici a sněhových bouřích, kdy sněhové návěje dosahovaly pasu dospělého člověka. Sněžilo tak hustě, že musheři před sebou své psy vůbec neviděli. Teplota občas klesla až na -62 C. Dva pejsci během cesty ve svých postrojích umrzli. Jejich musher Charlie Evans se zapřahnul místo nich a se zbytkem smečky dotáhnul saně zbývající část přidělené etapy.
Leonhard Seppala sám ujel 340 mil z celkové vzdálenosti 658 mil. Jeho skvělým leaderem byl 12letý pes Togo, kterého odchoval sám Seppala. Togo byl vlastně synem duchapřítomného Suggena a tím pádem byl Američanem první generace. Nejdříve se Togo jevil jako beznadějný kousek, utíkal z domu, kousal ostatní psy a nedovolil nikomu jinému než Constance Seppalové (Leonhardově manželce), aby se o něj postaral. Postupem času se ale jeho chování změnilo a k velkému překvapení všech, co ho znali, se z Toga stal jeden z nejlepších závodních psů v historii. Togo byl pes menšího vzrůstu (vážil 48 liber) a v porovnání s dnešním standardem to nebyla žádná sláva. Ale leadrovat uměl jako žádný jiný. Seppala odhadl, že Togo naběhal dohromady během své slavné kariéry přes 5000 mil. Shodou okolností byla Sérum Relye jeho posledním vystoupením. Stár a zraněn z této náročné cesty, byl slavný hrdina okamžitě převeden do důchodu. Zemřel v roce 1929 ve svých 14 nebo 15 letech v Poland Springs v Maine. Překvapující je, že Togovy vycpané pozůstatky měly spletitou cestu samy o sobě. Nějakou dobu byly uskladněny v Muzeu Harvard's Peabody v Cambridge, Massachusetts. Potom byly poslány do Muzea Shelbourne ve Vermontu, aby nakonec zakotvily na Ředitelství Iditarodu ve Wasille na Aljašce, kde si je dodnes můžete prohlédnout.
Poslední etapa Sérového Relye však nebyla dokončená Seppalou a Togem, ale Gunnarem Kasaanem, který dorazil do Nome přesně v den, který američané nazývají Grounhog Day - Den Amerického Sviště (2.2. Hromnice). Kasaan řídil Seppalův druhý tým, jehož leadrem byl pes zvaný Balto. Podle Seppali byl Balto druhořadým psem. Jedinkráte se Seppala mýlil. Balto, který byl ocejchován jako "obyčejný nákladní pes", překonal na této strastiplné cestě sám sebe. Když se Kasaan ztratil na zamrzlé řece Topkok, byl to Balto, který vycítil správný směr (ve větru 50mil/h) a dovedl celý tým do bezpečí. Pokud by to bylo na Kasaanovi, všichni by se probořili ledem.
Kasaan se vpotácel do Nome v 5:30 dne 2. února 1925. Jeho psi byli naprosto vyčerpaní, jejich packy rozedřené a krvavé. Ale sérum bylo doručeno. Kasaan předal balíček jedinému doktorovi v Nome - Dr.Curtis Welchovi a potom začal odstraňovat ledové střepy z pacek svých psů. Do pěti dnů po doručení vakcíny byla epidemie záškrtu zastavena. Byl to jeden z posledních záchvatů této nemoci v Severni Americe. A tak se z této neuvěřitelné cesty do Nome zrodil moderní psí závod zvaný Iditarod.
Během svého putování po východním pobřeží Seppala přenechal část svých psů Harrymu Wheelerovi v Quebecku v Kanadě, který je začal odchovávat. Všichni současní registrovaní husky v AKC (American Kennel Club) mohou vystopovat své předky do této zakladatelské smečky.
A co se Kasaanova týmu týče, tento musher vzal své psy na celonárodní túru po Spojených státech. Balto a jeho společníci byli potom prodáni filmovému producentovi Sol Lesserovi, který natočil film "Baltův závod do Nome". Po dokončení natáčení byl celý tým znovu prodán a vystavován jako neobvyklá rarita na poutích. Chudáci psi byli týraný, zanedbávaný a zapomenutý. Zachranil je až clevelandský obchodník George Kimbal s pomocí místních školáků, kteří koupili zbylých 6 psů za tehdy neuvěřitelnou sumu 2000$. Děti sehnaly peníze dobrovolnou sbírkou od dárců během 2 týdnů. Psi byli převezeni do clevelandské ZOO, kde v klidu dožili. Když Balto v roce 1933 zemřel , byl vycpán a vystaven v Clevelandském přírodovědném muzeu. Čas od času se Baltovy ostatky na požádání pošlou na Ředitelství Iditarodu ve Wasille, ale vždy se vrátí zpět do Ohia.
Milovníci sibiřského husky mohou být vděčni jedinečnému Leonhardu Seppalovi. Díky němu se ze sibiřského husky stal vynikající pes, jak po stránce standardu plemene, tak i po stránce sportovní. Seppala cestoval se svými týmy napříč kontinentem a představil tak husky a sport psích spřežení tisícům lidí. Chovatelské stanice Ricker/Seppala, které pomohl založit v Poland Spring - Maine, nastavily měřítko charakteristického vzezření a temperamentu plemene. Stejně legendární byly dvě známé chovatelské stanice v New Hampshire.
Chovatelská stanice Chinook Kennels
Chovatelská stanice Chinook Kennels se vydala vlastní cestou v chovu sibiřského husky. Původním Chinookem byl velký "žlutý" pes se svěšenýma ušima. "Husky od řeky MacKenzie", byl zakoupen za 3 pytle mouky v Dawson City na Aljašce roku 1898. Jeho nový majitel, Arthur Walden, jej přivezl domů do New Hampshire. Zde založil známou linii závodních saňových psů a pojmenoval svojí chovatelskou stanici Wonalancet Farm.
Jak určitě tušíte, velký Chinook se stal soupeřem sibiřana ve světě závodů psích spřežení. Ačkoli se sibiřan zdál být slabým soupeřem pro přerostlého Chinooka, Seppala je přesvědčivě porazil na každém závodě. Diváci byli ohromeni krásným jednotným vzhledem sibiřanů, jejich rozmanitou a laskavou povahou a jejich schopností podávat skvělé výkony za tak málo krmení.
Walden se se svým psem Chinookem vydal na antarktickou výpravu Admirála Byrda. Bohužel, Chinook sám, se z této cesty již nikdy nevrátil. Během své nepřítomnosti zanechal Walden svojí chovnou stanici v ruchách schopné Evy "Short" Seeley a jejího manžela a po svém návratu z Antarktidy jim stanici prodal. Seeley pojmenovala stanici po Chinookovi, ale navzdory této symbolické poctě upustila od chovu linie "Chinooka", a naopak zapracovala na standardu plemene SH s pomocí několika Seppalových psů. Seeleyovi také pomohli s vývojem standardu pro aljašského malamuta. Mimochodem, "Chinookští" psi se kolem nás stále vyskytují, ale nejsou uznávaným plemenem ACK.
Chovná stanice Chinnok Kennels poskytla Admirálu Byrdovi psy pro jeho druhou i třetí výpravu k Jižnímu Pólu. Později tato chovná stanice trénovala husky jako pátrací a záchranářské psy pro Armádu USA ve 2.sv.v. a psi tak pomáhali na Labradoru, v Grónsku, na Aljašce a v Itálii. Také se zapojili do záchranářské akce zraněných vojáků v Bitvě u Ardenu.
Chovná stanice Manadnock Kennels
Chovná stanice Manadnock Kennels, která se také nachází v New Hampshire, zvolila tradičnější chovnou strategii a použila Seppalovi psy jako svůj zakladatelský chov. Vyvinuli sibiřany pro všestranné využití: do výstavního kruhu, psího spřežení i jako společenského psa. V chovném programu, který již v této stanici trvá přes 40 let, Manadnockovi psi založili standard pro vzhled a skvělý temperament u sibiřského husky.
Dnes je sibiřský husky opravdu celosvětovým plemenem. Důležité chovné programy se v současné době nachází v Kanadě, Anglii, Finsku, Švýcarsku, Francii, Belgii, Nizozemsku a Australii. Díky práci těchto a dalších tisíců milovníků sibiřanů je dnes ze sibiřského husky zdravý, nádherný a pro mnoho lidí ideální rodinný pes
Volně přeloženo Petrou Davidovou z knihy Siberian Huskies for Dummies od Diane Morgan